Rodina v prevenci
|
U N I V E R S I T A K A R L O V A
FILOSOFICKÁ FAKULTA
KATEDRA PSYCHOLOGIE
Závěrečná práce kurzu CŽV 9809
RODINA V PREVENCI
aneb
JAK RODINU OSLOVIT
Rok: 2000
Zpracoval: Petr Sauer |
Dítě je dar, výzva a bohatství.
D.Pohunková
Rodinou v této práci míním, v ideálním případě, muže a ženu v manželském svazku a jejich dítě (děti). Úplných rodin je však u nás asi jen jedna třetina, proto rodinou rozumím také ostatní varianty partnerského soužití, ve kterých je přítomno dítě. Přes výhrady, které k těmto partnerským kombinacím mám, musím konstatovat, že jejich odpovědnost za dítě je stejná, jako u rodiny manželské.
|
ÚVOD
Za těch několik let, které se věnuji primární prevenci zneužívání návykových látek, jsem zaregistroval na nejrůznějších konferencích a seminářích jedno důležité téma, které se jimi táhlo jako pověstná červená nit. Objevovalo se jako hlasitý povzdech plný zklamání a bezmoci. Tím tématem byla současná rodina.
Zklamání bylo v tom, že rodina, to nejvzácnější a nejbezpečnejší místo pod sluncem, je někdy místem nebezpečným a tím také nežádoucím. Bezmoc se projevila při zjištění, že zvenčí lze jen obtížně na rodinu působit. preventivně, tedy dříve, než se něco stane. Dostane-li se dítě do průšvihu, jeho rodiče jsou většinou ochotni spolupracovat s nějakou pomáhající institucí na řešení či změně, i když to často znamená začít se zabývat svými vlastními vztahy (Hajný, 1999). Ale jinak si spojitost své ratolesti s možným zneužíváním drog nebo jiné trestné činnosti příliš nepřipouští. A protože se to jejich miláčka určitě netýká, nemají potřebu v tomto směru cokoliv podnikat.
Zdá se, že drtivá většina akcí (besedy, přednášky apod.), pořádaných pro rodiče, skýtá podobný, stále se opakující neutěšený pohled - více než poloprázdný sál. Většinou to uzavřeme s tím, že rodiče prostě nemají zájem o to, co se dotýká jejich dětí, nemají čas nebo si ho prostě nechtějí udělat. Ale je skutečně " míč" pouze na straně rodičů? Nebyla špatná propagace? Špatně zvolené téma? Nevhodný čas? To všechno jsou otázky, na které je potřeba si odpovědět dříve, než začneme lamentovat na rodiče.
Cílem první části mé práce je zamyslet se nad institucí rodiny v různých souvislostech. Ve druhé části se pokusím trochu nahlédnout do "rodičovské duše", zjistit, co oni sami považují při výchově svých dětí za důležité a porovnat to s pohledy odborníků, ale také s názory jejich dětí. Pokusím se zmapovat aktivity škol či organizací, které byly zaměřeny na rodiče, zhodnotit jejich úspěšnost a vytypovat takové, které se nejvíce osvědčily.
Věřím, že zjištěné informace napomohou mě i ostatním lépe pochopit, co je pro rodiče důležité a jak je lépe "vtáhnout do děje" tak, aby nestáli na jiném břehu, než jejich děti.
|
TEORETICKÁ ČÁST
Genesis
"Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem".(1)
Tak nějak vzniklo první manželství, jehož charakter měl na dlouhou dobu předznamenat manželství další. Pevně stanovené podmínky pro vznik manželství
a následně rodiny, pevně dané sociální role.
Muž - otec - jako nezpochybnitelná hlava, živitel, ochránce, ale také kněz.
Muž je v Bibli označován hebrejským výrazem ba´al - vlastník a pán, jenž rozhodoval o charakteru rodiny. Může se to jevit jako hodně "vlastnické", ale tento výraz platil také obráceně - rodina mu sice patří, ale také on patří rodině.(2) Na něm ležela plná odpovědnost za stav a chod rodiny a myslím, že byl stvořen právě tak, aby to unesl.
"Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou."(3)
Žena - matka - na které spočívalo vše ostatní, tozn. péče o domácnost a děti.
Jak je ale vidět z výše uvedeného, její postavení bylo zamýšleno jako rovnocenné s mužem, a to i přes zmíněné různé sociální role. Takto přísně rozlišené mužské a ženské práce, při zachování zmíněné rovnosti, "..... do sebe dokonale zapadají, navazují na sebe, prostupují se, a teprve až jako celek vedou k dosažení cíle."(4) A podle mého názoru právě tato různost v rovnosti dokáže muže i ženu hluboce uspokojit a dát pocit stability.
Dítě - matkou opečovávané a otcem přísně vychovávané k úctě a poslušnosti svých rodičů a k následování rodinných i náboženských tradic. Bylo očekáváno a přijímáno. Rodina byla součástí širšího společenství, takže děti měli možnost vyrůstat zcela přirozeně mezi příslušníky několika generací. Snad proto měli možnost získat ke starším úctu, větší než máme dnes my, a k mladším se stavět spíše "otcovsky" než nadřazeně, protože jim byli nuceni pomáhat a starat se o ně.
Ale to by nebyl člověk, aby si rodinu nepřizpůsobil k "obrazu svému". Od dob Adama a Evy se toho hodně změnilo. Adamovo nadšené zvolání, když uviděl Evu :"Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!" se změnilo na verdikt :
" .. budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout."(5)
Milovat a pečovat se změnilo na dychtit a vládnout.
V různých dobách a v různých společnostech se střídal patriarchát s matriarchátem, monogamie s polygamií nebo také s polyandrií.(6) Většinu tohoto údobí však prožilo lidstvo v patriarchátu, který, přes své nesporné přednosti, vyústil do stavu, jež na konci 19.století A.Bebel okomentoval slovy, že: " ..žena a dělník mají společný úděl - jsou utlačovaní."(7) Není proto divu, že ženy na to zareagovali po svém. Feministické hnutí je nám toho dokladem a zdá se, že jeho hlavním smyslem je nejen změnit uspořádání rolí, ale také utéci se do nezávislosti. Jak však upozorňuje I. Možný, někteří odborníci jsou dnes přesvědčeni, že asymetrické uspořádání je tak hluboce vtisknuto do základních pravidel lidské biogramatiky (předpisující hormonální řízení našeho chování), že usilovat o jeho změnu je bezúčelné - a není to ani žádoucí. S.Goldberg ve své knize Nevyhnutelnost patriarchátu tvrdí, kromě jiného, že normy a instituce patriarchátu zároveň ženy chrání před nutností soutěžit s muži a varuje před následky, které by měl eventuální úspěch feministického hnutí: otevřená soutěživost mezi pohlavími přinese ženám mnoho nových strádání.(8)
Zajímavým pokusem 20.století byl experiment izraelských kibutzů se zrušením rodiny. Byla to snaha přenést řadu základních rodinných funkcí na komunitu a zrušit tradiční dělbu práce mezi mužem a ženou. Na konci sedmdesátých let už bylo naprosto zjevné, že komunální pravidla o výchově dětí na rodině nezávislé vesměs slábnou, jsou opouštěna jako neužitečná a tradiční vzorec rodinných vazeb se znovu vynořuje. Projekt zrušení rodiny se tedy nepodařilo realizovat.(9)
Tvář rodiny a způsoby jejího fungování se změnily. Nemohly se nezměnit. Je však otázkou, zda jí to prospělo a do jaké míry.
(1) Bible,1.Mojžíšova 3,24 (Ekumenický překlad, Praha 1984)
(2) Novotný A., Biblický slovník, Kalich Praha 1992, s.785.
(3) Bible,1.Mojžíšova 2,18 (Ekumenický překlad, Praha 1984)
(4) Možný I., Moderní rodina, Blok, Brno 1990,s.101
(5) Bible, 1.Mojžíšova 2,23 a 3,16 (Ekumenický překlad, Praha 1984)
(6) Oldřich Matoušek ve své učebnici Rodina jako instituce a vztahová síť cituje studii
G.Murdocka, který studoval více než pět set známých společností a shledal, že polygamie byla možná v 80% z nich.Naproti tomu polyandrie se pratktikovala jen v necelém jednom procentu srovnávaných společností.
U východních Slovanů je spolehlivě doloženo soužití ženy s více muži, zejména bratrů s jednou ženou.
(7) Bebel, A.: Žena a socialismus, Bratislava, Pravda 1979, s. 49.
(8) Možný I., Moderní rodina, Blok, Brno 1990, s.142.
(9) tamtéž, s.143
|
RODINA DNES
Současná rodina očima rodičů?
Udělal jsem si malý průzkum mezi svými kolegy a kolegyněmi v zaměstnání, abych zjistil, jak se na současnou rodinu dívají lidé "nezatížení" studiem odborných knih - tedy laici. Téměř všichni se shodli na tom, že rodina jako instituce se již netěší takové vážnosti jako dříve. Dnešní mladá generace ji nemá ve svém hodnotovém žebříčku tak vysoko, jako generace předešlá. Rodiny dnes málo drží při sobě ( myšleno v rámci příbuzenstva ), spíše se starají sami o sebe. Jsou málo stabilní, rychle vznikají a ještě rychleji se rozvádí. Výjimkou nejsou ani všelijak zvláštně "složené" rodiny, kdy každý její člen má jiné příjmení (matka ze druhého manželství, dítě z prvního a nový maminčin partner má svoje). Rodiče si na své děti dělají málo času a někteří to kompenzují penězi, dárky, větší volností apod. Často je odkládají k televizním obrazovkám, což je téměř jistou zárukou, že po nich určitou dobu nebudou nic chtít. Děti jsou špatně zvládatelné, nemají před ničím respekt
a rodiče pro ně přestávají být přirozenou a potřebnou autoritou. Umí sice ovládat počítač, ale nedaří se jim vylézt na strom.
Poměrně překvapující pro mě bylo, že téměř všichni začali svou odpověď výše uvedeným výčtem neradostného stavu dnešní rodiny a na další otázku, co pozitivního by o rodině mohli říct, jsem nedostal odpověď. Jako by pro ně rodina byla synonymem pro průšvih, krizi, nedostatky, neutěšenost atd..
Tolik tedy moje malá soukromá sonda v českém národě, reprezentovaným několika lidmi středního vzdělání a průměrného věku 40 let
Současná rodina okem odborníků.
Podle deSinglyho současnou rodinu charakterizují tři rysy:
| |
|
- větší závislost na státu |
| |
|
- větší nezávislost na okruhu příbuzných |
| |
|
- větší nezávislost manželů na rodině |
Muži i ženy, dospělí i děti požadují větší skupinovou i osobní nezávislost a zároveň se dostávají do větší závislosti na veřejné sféře. Moderní rodina ztratila mnohé ze svých dřívějších funkcí, které převzaly jiné instituce. Poměr počtu hodin, které dítě stráví ve škole, při organizovaném volném čase a při sledování televize, v porovnání s hodinami strávenými s otcem nebo matkou se změnil, a to
v neprospěch společného rodinného času ( deSingly, 1999 ).(1)
Rodina se tedy o výchovu dělí se státem a to už od mateřské školy.
Současnou rodinu dále charakterizuje:
1. snížení počtu sňatků a zvýšení počtu nesezdaných párů
2. nárůst počtu rozvodů a rozchodů
3. nárůst neúplných rodin s jedním rodičem, rodin nově složených nebo
4. snížení počtu porodů
5. nárůst mimomanželských porodů
6. nárůst zaměstnanosti žen, převážně matek
Sňatek už není institucí, která znamená počátek společného života a současně i jeho ochranu. Manželský život se stal nestálým, křehčím. Projevuje se tendence odmítat instituci manželství a kritizovat dělbu práce mezi pohlavími. Člověk chce být šťastný sám za sebe. V rodině je někdy spatřován jeden z ideálních prostředků, jak být šťasten, jak se realizovat. "Já" dnes ovšem převažuje nad "my".
Nárůst rozvodovosti ukazuje na skutečnost, že se rozvod změnil
z mimořádnosti na událost téměř běžnou. Stal se velmi častým způsobem řešení manželských neshod. Rozvedení rodiče vcelku dobře navazují další partnerské vztahy, ovšem moc si od nich neslibují a dokáží je flexibilně měnit. Zdá se, že takovým způsobem se chová většina populace. Své jednání dokonce může ospravedlnit i poukazem na statistickou normu. Podle ní se větší část manželství rozvádí, téměř polovina otců se o děti z rozvedených manželství přestává zajímat a téměř každé druhé dítě se dnes vyrovnává se ztrátou úplné rodiny. Z výzkumu prováděném v roce 1994 vyplývá, že 3/4 dotázaných je přesvědčeno, že v určitých situacích je rozvod správným řešením. A to i přesto, že 61% respondentů považuje rozvod v každém případě za špatnou věc.
Je také zajímavé podívat se na vývoj důvodů k rozvodu, které byly uváděny před padesáti lety a dnes. V šedesátých letech na prvních místech figurovala manželská nevěra a alkoholismus. V osmdesátých a devadesátých letech výrazně převažuje důvod nazvaný "rozdílnost povah, názorů a zájmů". A to stejně u mužů i u žen. (2)
Zdá se, že se naplno projevuje výše uvedený individualismus, čili že manželství je stále více chápáno jako soužití dvou "já" a ne jako prostor, ve kterém je nutné ze svého "já" něco slevit ve prospěch společného "my".
(1) Podle údajů, které shromáždil na základě informací z osobních diářů sociolog John Robinson z Marylandské univerzity, stráví dnes rodiče se svými dětmi o čtyřicet procent méně času než v roce 1965. Tehdy se rodiče věnovali svým dětem v průměru asi třicet hodin týdně. Do roku 1985 klesla tato interakce na pouhých sedmnáct hodin týdně.
(2) Statistické ročenky z let 1960, 1988, 1989 a 1990. Od roku 1991 se ve SR důvody již neuvádí.
|
RODINA V KRIZI?
"I přes mnohé katastrofické vize a předpovědi o klesající soudržnosti dnešní rodiny, o hrozbách plynoucích z rozvolněnosti manželských vztahů a nárůstu rozvodů, zůstává rodina stále nejvýznamnějším opěrným bodem a institucí socializace člověka." (1)
" Co čeká naši rodinu a naše děti v dalším tisíciletí? V největší stručnosti se dá říct, že vcelku zřetelný trend, který podle všeho bude pokračovat, je oslabení úlohy rodiny v životě lidí a její zrychlující se rozpad."(2)
Tyto dva citáty názorně ukazují, že odborníci v hodnocení rodiny a jejího současného trendu nejsou zajedno. Buď se někdo z nich mýlí ( a přiznávám, že bych byl raději, kdyby se mýlili především autoři všelijakých neutěšených scénářů), nebo tyto pohledy ukazují různé strany téže věci. Autoři obou citátů shodně mluví o úloze rodiny. Mám ovšem obavu, že zatímco doc. Štěch a jiní pod pojmem úloha
rodiny míní její vliv na ty, kdo v ní žijí, J. Pavlát a další tím rozumí (ne) schopnost tento vliv přijmout a pozitivně využít.
Po předchozích stescích mých kolegů a neradostných číslech statistik přiznávám, že nečekaně optimistický pohled doc. Štěcha může být poněkud překvapující. Není však sám, kdo tuto optimismus dodávající skutečnost, zjistil. Na mezinárodním kongresu o rodině v Londýně se probíraly různé formy soužití lidí, tzv. alternativní formy manželství. Vycházelo se z toho, že řada lidí se dnes domnívá, že žít v rodině - tak, jak ji známe - se přežilo, a proto je třeba najít nové formy soužití. Když byly nakonec zhodnoceny početné příspěvky, bylo nutné konstatovat fakt, že řada rodin je dnes na tom zle, dosud však neznáme lepší formu lidského soužití, a zvláště pro výchovu dětí nemáme nic lepšího, než je rodina.
Podle údajů Mezinárodního střediska pro výzkum rodiny figuruje rodina ve stupnici hodnot žáků základních a středních škol soustavně na prvním místě. Vysoce dominuje také ve výběru životních vzorů. 64% žáků ZŠ a 45% učňů považuje za svůj vzor rodiče nebo alespoň jednoho z nich ( Kratochvílová, 1994).
Podobnou skutečnost zjišťuji i já při uskutečňování preventivního programu na základních školách. Při projektivní technice nazvané Ostrovy, mají žáci nakreslit ostrov v moři, který představuje je samotné. Potom mají umístit na vodní plochu další ostrovy, které znázorňují rodinu, přátele, spolužáky, prostě kohokoliv, koho tam chtějí mít. Mají také znázornit nějaké spojení mezi jednotlivými ostrovy, pokud tam nějaké je. V drtivé většině děti kreslí nejblíže ostrov představující jejich rodinu, velmi často je doslova "přilepen" k jejich vlastnímu ostrovu nebo spojen mostem.
(1) S.Štěch, úvodní slovo k českému vydání F. de Singly, Sociologie současné rodiny, Portál, Praha 1999
(2) J.Pavlát, Lidové noviny, 22.ledna 2000, str.21
|
Jak rodinu vidí student kurzu CŽV 9809
Rodina, jako genetická informace?
| |
Přemýšlel jsem nad tím, jak se vyrovnat s těmi rozporuplnými prohlášeními o rodině, které jsem uvedl na začátku předchozí kapitoly. Nebo ještě lépe, jak využít té skutečnosti, že i když v současných rodinách cosi selhává, přesto stále hraje zásadní roli v lidském životě. |
Současný individualismus rodinu destabilizuje, ale nedokázal ji učinit zbytečnou.(1) Člověk ji prostě potřebuje. Má hluboko v sobě zapsáno, že potřebuje s někým žít. Ale ne jen tak s někým. Ten někdo musí být blízký, asi tak blízký, jako byla Eva pro Adama. Kost z jeho kostí a tělo z jeho těla. A rodina toto splňuje. Umožňuje zažívat, že jeden druhého potřebuje pro přijímání i dávání.
Na otázku " Kdo ve vašem případě zatím nejvíce přispívá k vašemu štěstí a osobnímu rozvoji?" mladí ženatí muži i vdané ženy ze všech sociálních vrstev odpověděli v 94% případů, že je to manželský život. Ve Spojených státech v jiném výzkumu bylo zjištěno, že manželský vztah má větší hodnotu než všechny ostatní jak pro muže, tak pro ženu, ale muž mu přisuzuje ještě větší hodnotu než žena
(deSingly,1999).
Rodina a lidské potřeby.
Podívejme se teď na funkci rodiny z hlediska naplňování lidských potřeb. Abraham Maslow sestavil jakýsi žebříček lidských potřeb.
1. Fyziologické potřeby
2. Potřeby bezpečí
3. Potřeby náležení a lásky
4. Potřeby úcty
5. Potřeba sebeaktualizace
Nižší potřeby (fyziologické potřeby a potřeba bezpečí) zajišťují fyziologické přežití jedince; vyšší potřeby (lásky a úcty) zajišťují duševní pohodu a rozvoj osobnosti. Potřeba sebeaktualizace představuje přechod od úrovně vyšších potřeb k takzvaným metahodnotám, které jsou spjaty s nejvyššími vrcholy lidského potenciálu. Sebeaktualizace je nikdy nekončící proces. Sebeaktualizující jedinec dokáže být sám, aniž by se cítil osamělý, autonomní a asertivní, má smysl pro humor bez nepřátelství, je originální a tvořivý a poznává svou existenci v jejím nejhlubším, universálním významu (sebetranscendence).(2)
Důležitým prvkem Maslowovy teorie je, že potřeby jsou uspořádány hierarchicky. Znamená to, že nižší potřeby musí být dostatečnou měrou uspokojeny, dříve než se uplatní potřeby vyšší. Člověk je bytost omezená a v uspokojování svých potřeb závislá na vnějších zdrojích. Jeho potřeby, jako tělesné omezené bytosti, odpovídají prvním dvěma Maslowovým potřebám: uspokojení dnešních fyzických potřeb a rozumná jistota, že tyto potřeby budou uspokojeny i zítra. Třetí a čtvrtá potřeba (láska a úcta) odpovídají tomu, co dnes častěji nazýváme bezpečí a význam.
Jestliže nižší potřeby může vpodstatě člověk naplnit sám (za pomoci již zmíněných vnějších zdrojů), potřeba bezpečí (lásky) a vlastního významu (úcty) může být naplněna jen za pomoci jiné osoby (osob). Už tato skutečnost předurčuje člověka k životu ve vztahu či vztazích s jinými lidmi.
Jsem přesvědčen, že právě rodina je tím nejvhodnějším místem, kde mohou být lidské potřeby naplňovány. Ale právě tak jsem přesvědčen, že přesně toto je "achillovou patou" rodiny. Možná to tak trochu vysvětluje ta zdánlivě protimluvná vyjádření dvou odborníků na začátku. Myslím, že lidé dnes ve svém vnitřním hodnotovém žebříčku mají rodinu postavenou vysoko proto, že kdesi uvnitř ví nebo tuší, že právě tam mohou být naplněny jejich nejvnitřnější potřeby. Ale zároveň jsou vlastní rodinou v tomto očekávání více či méně zklamáváni, protože člověk je tvor nedokonalý. A jestliže jsou tato zklamání častá nebo trvalá a lidské potřeby nejsou naplňovány očekávaným způsobem, hledáme si jiné způsoby, jak své potřeby uspokojit. Toto je, podle mého názoru, jeden z důvodů, proč dnešní manželství tak často ztroskotávají.
|
Brát nebo dávat?
V tomto smyslu mě zaujal pohled amerického psychologa Lawrence J. Crabba. Upozorňuje na to, že první čtyři zmíněné potřeby podle Maslowa jsou v podstatě zaměřeny jen na nás samotné. Znamenají spíše brát, než dávat. "Potřebuji ze svého okolí čerpat prostředky k uspokojení svých fyzických potřeb a k tomu, abych mohl prožívat lásku a vidět účel pro svůj život." Motivaci k uspokojení kterékoli z těchto prvních čtyř potřeb lze proto označit jako deficitní motivaci, touhu, kterou vyvolá citelný nedostatek a jejímž cílem je doplnit, co chybí. Jenom poslední potřeba sebeaktualizace umožňuje nesobeckou, nesoběstřednou motivaci spíše dávat než dostávat. Uvádí také, že Adler hodnotil duševní zdraví podle míry toho, co nazýval jako "sociální motivace", podle aktivního zájmu o potřeby druhých. Ve stejném duchu zpochybnil bývalý prezident Americké psychologické asociace model duševního zdraví, který zdůrazňuje sebeuspokojení. Poukázal na to, že náš přílišný důraz na individualismus dal vzniknout předpokladu, že svoboda od konfliktů závisí na tom, zda v kterémkoli okamžiku dostaneme všechno, co chceme.
Vystoupil s myšlenkou, že důležitým prvkem lidského přizpůsobení není to, co dostáváme, ale spíše to, co dáváme: zájem o dobro druhých, hodnocený podle míry sebezapření a zodpovědnosti, s nimiž se držíme morálních zásad (L.Crabb, 1995).
A to je další "slabé místo" našich rodin. Současná společnost je vysoce konzumní. Rodina je na tom stejně. Společnost je odrazem rodiny. Nebo rodina odrazem společnosti? Asi platí obojí, nicméně je to trend, který nabírá na obrátkách a který už dnes přináší své ovoce. A upřímně řečeno - není moc k jídlu.
Věda a technika kráčí již dlouho mílovými kroky kupředu a skoro bych řekl, že pomalu a jistě člověka předběhla, skoro ho nepotřebuje a nejsem si jist, že víme, kam vlastně tolik spěchá. Postupem času nás však naučila, aniž jsme chtěli, že někdo něco udělá za nás. Auto odveze, mikrovlnka ohřeje, myčka umyje, počítač spočítá a televize pobaví. Nakonec to vypadá tak, že když se v rodině zjistí, že dítě bere drogy, rodiče ho vezmou, téměř jako "porouchaný magnetofon", k příslušné instituci (do "opravny") s představou, že si ho za nějakou dobu vyzvednou -"opravené".
Lidský rod se prostě snaží dělat maximum pro to, aby musel dělat jen minimum. Podle Dr. Kobylky je dnešní společnost charakterizována tzv.bermundským trojúhelníkem:
Přičemž tento trojúhelník začal být doplňován ještě autem a počítačem. Vývoj počítačů vůbec trochu charakterizuje nás samotné. Snaha je, aby procesory byly co nejmenší a nejlevnější ale také co nejrychlejší a nejvýkonnější. Chceme udělat hodně práce při malé námaze. Málo investovat, ale hodně získat. Je úchvatné, že ve spolupráci s technikou toho skutečně lze dosáhnout. Méně úchvatné už je, že tento způsob jednání uplatňujeme také ve vztazích s lidmi. A tak, zatím co stroj splní naše požadavky ve dne v noci a nemá nám to za zlé, manželka, manžel nebo dítě nás pravděpodobně zklamou.
|
Vztahová rodina.
Rodina v tomto století je, více než kdy jindy, založena na vztazích. Nebo, lépe řečeno, na jejich (ne)funkčnosti. Fungují-li dobře vztahy uvnitř, funguje také rodina jako celek a naopak. Každý z nás už asi zjistil, že jakýkoli vztah je velmi křehká záležitost. Snadno se rozbije, hůře obnovuje. Není tedy divu, že rozbije-li se vztah mezi mužem a ženou, rozbije se většinou také rodina. Není totiž nic důležitějšího, co by je spojovalo. Dříve tímto poutem býval majetek nebo společenská nutnost a citové záležitosti byly až na dalších místech. Proto také vztahové nesrovnalosti ustupovaly věcem, které bylo nutno zachovat - majetku a společenskému postavení. V dnešní době již rodiče přenechali výběr partnera svým dětem, které se však většinou neřídí rodovou tradicí ani majetkovými a společenskými poměry, ale téměř výhradně svým citem. Do popředí se tedy dostala láska a romantika na úkor zodpovědnosti za zachování rodu. Nedovedu si už představit, že by dnes byla v přesilovce takzvaná "manželství z rozumu" , současná situace má však svá slabá místa. Walter Trobisch to trefně připomněl ve své knize Dva středy, však jeden kruh, kde přirovnal manželství k hrnci s polévkou. Dříve se hrnec postavil na studenou plotnu a pak se začalo přikládat do kamen. Polévka se postupně ohřívala až začala vřít. Dnes se hrnec s polévkou staví na rozpálenou plotnu, ale protože se nepřikládá, polévka i kamna za nějaký čas vychladnou. Dříve manželství často začínalo v den, kdy se ti dva poprvé uviděli a potom se učili spolu žít. Dnes se manželství rozvádí proto, že ti dva po letech poznají, jací skutečně jsou a to i přes to, že spolu dlouhou dobu před uzavřením manželství žili. Vztah je tedy tím co spojuje i rozděluje.
Rodina jako rozhodnutí a závazek.
Chceme prostě všechno a pokud možno ihned, ale nechceme a hlavně už neumíme pro něco se pevně a závazně rozhodnout, za něco bojovat a možná se pro to i trápit. DeSingly píše, že logika, podle níž především vznikají postmoderní rodiny, nespočívá v hledání pevnosti a trvalosti manželského a rodinného svazku, ale v uspokojení psychických potřeb každého člena manželského páru (deSingly, 1999 ). To nepochybně odpovídá tomu, co kolem sebe dnes vidíme. Podle mého názoru však nestačí pouze spokojit se s tím, že v rodinném svazku lze toto uspokojení skutečně najít. Bez zmíněného hledání pevnosti a trvalosti tohoto svazku se pouhé uspokojování svých potřeb jeví jako soběstředné a díky tomu také nemůže mít dlouhé trvání v potřebné kvalitě. Výzkum zaměřený na manželské páry, které poskytly odpovědi na předložené otázky v roce svého sňatku a pak byly kontaktovány po deseti letech ukázal, že 25% párů, které spolu žily před sňatkem, se rozvedlo, oproti 16% párů, které se vzaly "rovnou". Také 18% žen, které ve chvíli svého sňatku prohlásily, že se vdávají na celý život a kterým dělalo potíže uvažovat o rozvodu, se rozvedlo, oproti 56% žen, které prohlašovaly, že jejich manželství může trvat třeba jen určitou dobu a může být snadno zrušeno rozvodem.(3) Jeví se mi jako důležité a naprosto funkční, na počátku takového vztahu jako je manželství, udělat rozhodnutí, které bude závazkem na celý život.
Závazkem, který se možná nepodaří dodržet, ale pro který jsem od začátku rozhodnut udělat více než maximum. Přínosné pro mě bylo pojednání o závazku, které napsal Ivo Možný ve své Moderní rodině. Uvádí, že základní kvalitou tradičně chápané manželské lásky byla její nepomíjejícnost. Láska nebyla předpokladem takového nezrušitelného závazku. Láska byla tímto závazkem, věrnost takovému závazku byla láskou. To, čemu my dnes nejčastěji říkáme láska, tedy citové a sexuální okouzlení, pochopitelně mohlo a mělo mezi partnery spojenými nezrušitelným závazkem vyrůst. Mohlo mezi nimi vzniknout už dříve, než na sebe tento závazek vzali, mohlo vzniknout i potom. Mohlo trvat delší anebo kratší dobu, mohlo pominout a ještě několikrát se vrátit. Anebo ne. Nikdo ale nepředpokládal, že lidský pár bude žít ve stavu citového a sexuálního okouzlení ještě po třiceti letech soužití a dál, dokud ho skutečně smrt nerozdělí. Víme, že život je dlouhý a každý se mění. Jak plyne čas, i zářivé barvy sexu blednou a s přibývajícími léty přichází zkušenost, že z toho, jak velký je náš cit dnes, nemůžeme spolehlivě soudit, zda bude trvat i zítra. Ve společnostech, kde se to má za nepříjemnou, ale neodvratnou pravdu, a ve společnostech, které mají odvahu pohlédnout této pravdě přímo do tváře, se organizuje v kultuře vůle překonat přirozenou efemérnost citů jedinečně lidským činem: převzetím trvalého závazku. Mluví-li v tomto smyslu muž a žena o lásce, nemluví o citech a o sexu, ale o odpovědnosti (Možný, 1990).
Viktor E.Frankl poukázal na to, že lidská svoboda je omezená. Člověk není svoboden od podmínek. Má však svobodu zaujmout k nim určitý postoj (Frankl,1978). Závazek je slovo, které v určitém smyslu postrádá svobodu. Můžeme se sice pro něj svobodně rozhodnout, ale při jeho naplňování zcela svobodni nejsme. Proto je nepřitažlivý a nemoderní. Podle mého názoru však pro funkční manželství nepostradatelný.
(1) F. de Singly, Sociologie současné rodiny, Portál, Praha 1999,str. 91
(2) V.J.Drapela, Přehled teorií osobnosti, Portál, Praha 1997,str.138-141
(3) F. de Singly, Sociologie současné rodiny, Portál, Praha 1999,str.113
|
RODIČEM NA PLNÝ ÚVAZEK
Rodina a dítě.
Až do této chvíle se mé poznámky týkaly především základního vztahu v rodině, vztahu muže a ženy. Jenomže každý muž a každá žena jsou také potencionálními rodiči. Dříve rodina bez dětí nebyla snad ani tou pravou rodinou. Nemít dítě byl handicap, prokletí a hanba, ať už z důvodu lepšího materiálního zabezpečení rodiny (každé dítě bylo vítanou, protože potřebnou, pracovní silou), důvodů náboženských (nemilost v Božích očích) nebo společenských (nemít dítě bylo přinejmenším divné). Nemít dítě dobrovolně bylo neznámé a snad
i nepřípustné rozhodnutí. Dnes je takovéto rozhodnutí legitimní, přesto není příliš časté. Spíše se zvýšil věk, ve kterém se muž a žena stávají rodiči a také počet těch, kteří z různých důvodů děti mít nemohou. Antikoncepce dovoluje poměrně účinně rodičovství plánovat, takže se také snížil a snižuje počet dětí narozených v jedné rodině. Vzhledem k tomu, že oba moji rodiče jsou z více jak šesti dětí a my
s manželkou uvažujeme již "jen" o dvou nebo třech dětech, je tento pokles zřetelný. Do určité míry byl každý z nás vstupem do manželství a následně příchodem dítěte "zaskočen". Přes všechny teoretické přípravy (byly-li nějaké) jsou to situace, ve kterých jsme poprvé. A naostro. Pro nepřipravené to mohou být velmi špatně zvládnutelné zátěžové situace a já mám obavu, že takových párů je stále mnoho.(1) Děti si své rodiče vybírat nemohou a zatím to platí i naopak. Dostávají se tak do různých rodin, které žijí v různorodém prostředí, atmosféře a společnosti
a jsou tím vším také různě formováni. Jedno však mají všechny děti společné. Rodina je pro ně prvním místem, kde se učí žít.
V své práci jsem již konstatoval, že vysoké procento dětí uvádí své rodiče, nebo alespoň jednoho z nich, jako své největší životní vzory. Je pozoruhodné, že podobné vysoké hodnocení rodiny a převahu rodičovských vzorů uvádí také děti s poruchami chování a dokonce mladiství delikventi. Zjišťujeme tedy, že vliv rodinného prostředí a vzorů je velmi silný i tehdy, je-li negativní (Lencz-Ivanová,1995). Myslím, že je to další vysvětlení toho, proč výše zmíněná rozdílná prohlášení o rodině (Štěch a Pavlát) mohou platit současně.
Rodina jako příprava na vlastní rodinu.
Rodiče jsou pro vývoj dítěte důležití, ale někdy selhávají. Z tohoto důvodu se mi jeví nepříprava nastávajících manželů nebo rodičů jako velké vstupní riziko, že budou selhávat častěji a v důležitých věcech. Dnes je potřeba mít nějaké vzdělání téměř na všechno, včetně řízení automobilu, a to především proto, abychom to co děláme, dělali dobře, u řízení automobilu také bezpečně. Nechci případnou předmanželskou a předrodičovskou přípravu přeceňovat, ale vzhledem k tomu, že jde o budoucnost lidského rodu, se mi jeví jako adekvátní. Doba je taková, že mnoho výchovných prvků vzala rodině škola a další instituce (nebo jim byly rodinou předány), což není stav příliš ideální, nicméně reálný. Přesto je mi například velmi sympatická povinná předmanželská příprava u dvojic, které chtějí mít církevní sňatek. Donedávna jsem tuto podmínku církevního sňatku vnímal spíše jako snahu církve o získání dalších duší do svých řad, dnes ji však vidím jako výraz odpovědnosti k instituci manželství a ke zmíněné dvojici, která se do ní chystá vstoupit. Vím, že předmanželské poradny dělají podobné přípravné kurzy a ve školách probíhá výchova k rodičovství, ale tyto snahy mají svá úskalí. Na základní škole toto téma většinou žáky moc nezajímá, protože pro ně není momentálně aktuální a často je podáváno obtížně stravitelnou formou. Přesto tam samozřejmě má své místo. V okamžiku, kdy téma rodiny aktuální je, do poradny dobrovolně většinou nikdo nejde. Před revolucí bývala návštěva poradny soudně nařizována alespoň pro manželství nezletilých. Dnes to už také není pravda.
Osobně však v každém případě preferuji výchovu k rodičovství a manželství v samotné rodině. A ono k ní vlastně dochází, protože děti vidí své rodiče, jak své manželské a rodičovské role (ne)zvládají. To je samozřejmě velké plus, protože je to proces přirozený a nenásilný, ale také velký risk, protože děti obvykle nevidí jen dobré věci. Přiznávám, že se mi v současné "svobodné" době zdá trochu pošetilé volat po jakési povinné přípravě na vstup do manželství. Je však jisté, že pokud se tato příprava omezí jen na slavnostní, krásnou a motivující řeč oddávajícího při obřadu, pak je to přeci jen málo. Dobře fungující rodina má totiž největší ambice na to, vychovat z malého človíčka osobnost, schopnou se dobře orientovat v dnešním složitém světě.
|
Osobnost - fotografie nebo film?
Osobnost je definována jako dynamický zdroj chování, identity a jedinečnosti každé osoby. Výraz chování zahrnuje procesy myšlení, emoce, rozhodování, tělesné činnosti, sociální interakci atd.(2) Nevím, jestli se kdy podaří dát přesnou odpověď na otázku, nakolik je osobnost dána (hotová při narození) a nakolik je možné ji dodatečně formovat. Podle Dollarda a Millera například osobnost není vrozená. Podle nich si ji jedinec osvojí v dětství prostřednictvím procesu učení. Sestává z návyků příznačných pro chování dané osoby. Cattell chápe vývoj osobnosti také jako výsledek zrání, ovlivňovaný prostředím Fromm ji definuje jako celek zděděných a získaných duševních vlastností, které jsou pro jedince příznačné a činí každého jednotlivce jedinečným. Přes větší či menší rozdílnosti se však shodují, spolu s ostatními, že osobnost se vyvíjí a to tak, že trvale. Přesto má proces vývoje osobnosti svůj pomyslný vrchol. Jung pokládal za zralou, dobře přizpůsobenou osobu takového člověka, který dosáhl vysokého stupně sebeuskutečnění. Pro Adlera to byla existence sociálního citu a pro Horneyovou přirozené a spontánní spojení různých způsobů vztahů k druhým. Fromm vidí zralost ve schopnosti integrovat hlavní lidské potřeby (především potřeby vztažnosti a identity) a Erikson v růstu skrze přiměřeně vyřešený konflikt. Rogers ji definoval jako dobrý život plně fungující osoby, Maslow jako již dříve zmíněnou sebeaktualizaci a Frankl jako hledání a nalézání smyslu v životě.
Tento přehled charakteristik zralé osobnosti ve mě vyvolává pocit, že člověk jako nejdokonalejší stvoření na Zemi ví mnoho o tom, co je pro něj dobré a možná také, jak toho docílit. Při pohledu na sebe a kolem sebe však zjišťuji, že se mu to nedaří.
Domácí úkol
Většina z nás, rodičů, je odhodlána své děti vychovat "dobře" nebo jinak řečeno, aby z nich "bylo něco pořádnýho". Každý si ovšem pod oním "dobře"
a "něco pořádnýho" představujeme něco jiného. Otázkou zůstává, jestli jsou naše představy uskutečnitelné a hlavně pro dítě prospěšné. Co je tedy důležité v procesu naší výchovy? Co neopomenout, aby šance, že naše dítě dosáhne osobnostní zralosti, byla co největší?
Podle mého názoru je jednou z důležitých věcí celoživotně zprostředkovávat
a upevňovat v dítěti vědomí jeho vlastní hodnoty a poskytovat bezpečí. Je to vlastně snaha naplnit potřeby, které naše dítě (a každý člověk) má.
Poskytnout bezpečí znamená dávat svému dítěti najevo, že je nyní a navždy bezpodmínečně milováno a přijímáno, ne proto jaké je a jak se chová, ale jen a jen proto, že prostě je. Že moji lásku nemůže nikdy ztratit. Znamená to, že dítě nemusí žít pod tlakem nějak si naši lásku zasluhovat nebo udržovat. Znamená to však také, že své dítě učíme přijímat odpovědnost za to jak žije. Pokud bychom ale vyžadovali pouze zodpovědnost bez onoho přijetí, bude pak dítě žít v tísnivé snaze chovat se dobře, aby bylo přijímáno (Crabb,1995). Je nutné tedy rozlišovat postoje k dítěti samotnému a k tomu, co dělá.
Rodiče také přispívají velkou měrou k tomu, jak dítě začne vidět samo sebe, tedy jaké si vytvoří sebepojetí. Podobá se to sadě čoček, kterými se dítě dívá na realitu. Na základě toho, co vidí těmito čočkami, si volí způsob jednání, který se mu zdá nejlepší pro danou situaci. Pokud jeho čočky zkreslují skutečnost, ani jeho jednání nebude odpovídat skutečnosti.(3) Všichni jsme si vytvořili vnitřní obraz sebe sama na základě pocitů přijetí, jehož se nám dostalo od našich rodičů. Tam někde to začalo. Dítě si pak vytváří metody k uspokojování svých potřeb, které často kopírují metody rodičovské. Jsou to například tyto myšlenky: " Budu něco znamenat, když :
| |
|
- budu vynikat |
| |
|
- všechno udělám dobře |
| |
|
- moji vrstevníci mě budou uznávat" atd.. |
Pokud se to nedaří, potřeba není naplněna. Dlouhodobý deficit bezpečí a významu však vede k citové deprivaci.
Ti, kteří mají negativní obraz sama sebe, dovolují, aby mínění jiných rozhodovalo o tom, jak o sobě budou v daném okamžiku smýšlet a jak se budou cítit (McDowell, 1999).
V tom vidím veliké riziko, zvláště v otázce případného experimentování dítěte s drogou. Jeho vrstevníci totiž také přispívají k vývoji jeho vnitřního obrazu. Buď potvrzují nebo vyvracejí to, co získalo doma. Pakliže dítě vidí svou hodnotu více
v uznání vrstevníků, než v přijetí vlastní rodinou (a to pravděpodobně proto, že ho tam nenalézá), je riziko experimentu vysoké. Někdy je opravdu těžké, aby si dítě vážilo samo sebe a uvědomovalo si vlastní hodnotu, když to neumí ani jeho rodiče.
Vědomí hodnoty si dítě utváří také na základě míry pozornosti a množství času, které mu rodiče věnují.(4) Vzhledem k "rychlosti" a časové náročnosti dnešní doby se obávám, že je to další "slabé místo" dnešní rodiny, která je si toho však velmi dobře vědoma a kompenzuje ho někdy nevhodným způsobem - nabídnutím pasivní zábavy (TV, video, PC) nebo věku nepřiměřenou časovou, někdy i finanční svobodou.
Podle prof.Hermochové hrají další velkou roli také sociální dovednosti dítěte, především pak schopnost komunikace a interakce s okolím, to znamená umění empatie a zvládání konfliktů, zdravá asertivita a rovnováha v přizpůsobování sebe a sobě.(5)
To vše je svázáno s tím, co dítě kolem sebe vidí, slyší a prožívá, především ve své rodině. Naprosto bezchybně zde fungují rodičovské vzory a je chybou nás rodičů, že tuto skutečnost podceňujeme. Je sice hezké svou ratolest laskavě poučovat o tom co má (smí) nebo nemá (nesmí) dělat, ale je to nevěrohodné, pokud se tím sami neřídíme. Důležitá je tedy autentičnost - shoda mezi vnějším jednáním a vnitřním postojem. Autentičnost rodičů je velký vklad do života jejich dětí.
Na závěr tohoto oddílu ještě krátkou odposlouchanou definici "bezpečné" rodiny. Je to místo, kde se dá odpočinout, není tam napětí, láska se nepředstírá a rodiče jsou ve výchově jednotní, takže dítě nemůže kličkovat.(6)
|
Rodinná antiprevence
V této části bych se rád zmínil o několika rizikových faktorech, které při naší domácí protidrogové výchově ("neber drogy, nebo ...!") mohou působit kontraproduktivně. Podívejme se na tzv. Interakční teorii závislosti, která by se dala znázornit asi takto:
Zajímá mě, co mohou rodiče v tomto čtyřúhelníku ovlivňovat. Jakou drogu a jestli vůbec našemu dítěti někdo nabídne, ovlivnit nemůžeme. Osobnost a prostředí ovlivňovat můžeme (viz Domácí úkol), ale asi nikdy na 100%. Člověk se přeci jen rodí s jakýmsi základním nastavením (např. optimista - pesimista apod.). Prostředí rodiny může (ale nemusí) potvrdit nebo částečně změnit ono základní nastavení osobnosti dítěte. Podněty jsou možné rizikové situace, do kterých se dítě může dostat a řešit je užitím drogy. Myslím, že nemůžeme ovlivnit, zda a kdy podnět přijde, ale můžeme v průběhu výchovy ukázat, jak je možné na něj reagovat. A my to vlastně svým dětem denně ukazujeme, jenže ne vždy dobře. MUDr. Platz se svými kolegy z SVČ Cesta v Praze Řevnicích vypracoval seznam nejčastějších podnětů, se kterými se každý z nás setkává a řeší je různě:
1. Fyzická nepohoda
je nám špatně a jsme ochotni udělat téměř cokoli, aby
nám
bylo lépe (léky, "léčivý" alkohol apod.).
2. Fyzická pohoda
pro někoho je to prostě příjemné, pro jiného je to důvod
dát si něco za odměnu (káva, drink, cigárko, ..)
3. Emoce
především negativní: smutek, prázdno, nostalgické
vzpomínky (lahvinka, cigárko ..)
4. Konkrétní nabídka
s námi, autem jedeš až za 2 hodiny.", atd
Tento seznam byl o těch legálních "drogách", ale princip platí i pro ty ostatní. Naše děti prostě vidí naše reakce a kopírují je. Potom si do svých reakcí pouze dosazují látky, které se jim zdají adekvátní (cigarety a alkohol, ale i marihuana) a je těžké jim to vymlouvat, pokud to samé v "bledě modrém" viděli u nás.
(1) Mezi nepřipravené v tomto smyslu řadím např. páry, které vstupovaly do manželství z důvodu těhotenství partnerky. Podle O.Matouška (1993) je to polovina všech sezdaných párů.
(2) V.J.Drapela, Přehled teorií osobnosti, Portál, Praha 1997,str.14
(3) J.Mc Dowell, Hodnota člověka, Návrat domů, Praha 1999, str.18
(4) Podle MUDr. Nešpora je to jeden z důležitých kroků, jak pomoci dítěti říkat "NE"drogám
(5) Hermochová S., Příčiny nenormálního jednání a chování; přednáška na kurzu CŽV 9808, 1999, nepublikováno.
(6) Podle prof.Čápa je v ČR nejčastějším způsobem výchovy rozporné (nejednotné) řízení rodiny.
|
ZÁVĚR TEORETICKÉ ČÁSTI
Dilema preventisty
Ano, v tomto bodě se dostávám do dilematu, ke kterému došel v primární prevenci asi každý. Jak účinné a efektivní jsou naše preventivní programy, které děti absolvují v délce několika hodin ročně - nejspíše ve škole (tedy bez přítomnosti rodičů), ve srovnání s každodenním životem ve své rodině. Nebylo by rozumnější začít nejprve "vychovávat" současnou rodinu, aby pak ona svým vlivem působila "preventivně"?(1) Nebo se budeme snažit ovlivňovat současnou mladou generaci tak, aby ona byla ve svých budoucích rodinách dostatečně "preventivní"? A když budeme konstatovat, že by bylo nejlepší dělat obojí najednou, jakým způsobem současné rodiče začít "vychovávat"? Navíc způsobem, při kterém by neměli dojem, že jsou vychováváni. V dospělosti se nám to nějak hůř snáší.
Při zpracovávání tématu rodiny vycházím z pocitu, který jsem zmínil v závěru jednoho z předchozích oddílů, že (1) rodiče ví nebo alespoň tuší co je potřeba pro úspěšný vývoj osobnosti jejich dítěte, (2) možná už méně ví jak toho dosáhnout a zcela určitě (3) se to některým nedaří tak, jak by si sami přáli. Celá moje závěrečná práce je vlastně hledáním způsobu jak v případě prvním potřebné informace předat, ve druhém ukázat vhodné cesty a ve třetím nabídnout pomoc
(1) Z mnoha stran jsem už slyšel, že to zafungovalo v situaci, kdy již dítě bylo v problému. Jakmile se změnili rodiče, také u dítěte došlo ke změně.
|
PRAKTICKÁ ČÁST
Na podzim roku 2000 jsem provedl dotazníkové šetření postojů a názorů rodičů dětí na několika základních školách v okrese Cheb. V této části mé závěrečné práce se tedy budu věnovat (1) vyhodnocení uskutečněného průzkumu, (2) zjištěných závěrů se pokusím využít v návrhu programu podporujícího větší zapojení rodiny do procesu prevence a (3) uvedu krátký přehled prováděných aktivit různých zařízení a organizací, které byly směrovány k rodičům.
PRŮZKUM NA ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH V OKRESE CHEB
aneb cesta do rodičovské duše
Průzkum byl prováděn na poměrně velkém vzorku mužů a žen (celkem 1252), ale jejich výběr nebyl reprezantativní, proto je potřeba zjištěné skutečnosti interpretovat opatrně.
|
FORMULACE PROBLÉMU
Cíl průzkumu
1. Zjistit zda a do jaké míry si rodiče uvědomují riziko, že by jejich dítěti mohla být nabídnuta nějaká nealkoholová droga nebo že by dítě drogu někdy užilo.
2. Zjistit, kdo by se měl především, podle jejich mínění, věnovat prevenci.
3. Zjistit nakolik se cítí být informování o možnostech předcházení zneužívání drog, rozpoznání účinků nealkoholových drog, situaci ohledně zneužívání drog v okolí jejich dítěte a kde hledat případnou pomoc.
4. Pokud mají informací málo, kde jsou ochotni je získávat a s jakou intenzitou.
5. Co považují za nejdůležitější pro úspěšnou výchovu svých dětí.
6. Do jaké míry si rodiče myslí, že mají přehled o náplni volného času a kamarádech svého dítěte.
7. Zjistit jaká je náplň volného času rodičů.
Hypotézy
Předpokládám, že:
- ženy budou mít větší obavy než muži v případě nabídky a užití drogy dítětem
- u mužů i u žen se obavy budou zvyšovat v závislosti na věku dítěte, resp. na tom, do které třídy chodí. Čím vyšší ročník, tím více budou rodiče připouštět možnost nabídky a užití drog
- v otázce prevence přiřadí rodiče největší důležitost rodině
- ženy více než muži si budou chtít doplňovat své informace o prevenci, příznacích, užívání drog v okolí a o možné pomoci a to opět v závislosti na věku dítěte
- čím starší dítě, tím méně často a kratší dobu budou ochotni věnovat získávání informací
- přehled o náplni volného času dítěte se bude snižovat se zvyšujícím se věkem dítěte
|
METODIKA PRŮZKUMU
Vzorek
Výběrový soubor jsem získal rozesláním dotazníků rodičům dětí tří základních škol v Chebu a jedné základní školy v Lázních Kynžvartu.
V Chebu to byly tyto školy:
3. základní škola - typická škola na velkém sídlišti
4. základní škola - škola v centru města
6. základní škola - škola s velkým podílem dojíždějících žáků
Lázně Kynžvart - škola v malém městě (3000 obyvatel), od větších měst vzdáleno 7 km (Mariánské Lázně) a 25 km (Cheb).
Dotazníky obdrželi vždy oba rodiče dětí 1. až 8. tříd. Cílovou skupinu jsem nijak předem nevybíral, takže výsledky mého průzkumu nelze zobecnit.
Způsob sběru dat
Sběr dat proběhl v měsících září až prosinec 2000. Jednalo se o anonymní dotazníkové šetření. Dotazníky (v počtu 2500 ks) byly pověřenými učiteli rozdány dětem v otevřených obálkách, každému dítěti dvě. Do žákovských knížek bylo zapsáno o co škola rodiče žádá - jednak aby akce byla oficiálně školou zaštítěna a také, aby se rodiče dozvěděli, že jim děti mají něco předat.
Potom již záleželo jen na rodičích, jestli vyplněné dotazníky pošlou opět po svých dětech zpět. Zalepené obálky byly vhazovány do připravené krabice.
Vrátilo se celkem 1251 vyplněných dotazníků, což je 50%.
Dotazník obsahuje ještě otázky 8, 9 a 10, které byly zařazeny na žádost okresního protidrogového koordinátora v Chebu a vyhodnoceny budou samostatně.
Vzor dotazníku je přiložen (příloha č.1).
|
1a. Mohlo by se Vaše dítě dostat do situace, kdy mu bude nabídnuta nějaká droga?
(kromě kávy, čaje, alkoholu a tabáku) |
Mírná nadpoloviční většina mužů i žen si myslí, že jejich dítěti někdy může být droga nabídnuta. Druhá, menší polovička s něčím takovým moc nepočítá.. Zdá se, že muži na tuto otázku odpovídali mírně realističtěji.
|
| |
Muži |
Ženy |
| ANO |
57,6%i |
56,4% |
| NE |
42,5%i |
43,6% |
Když se podíváme na rozložení podle tříd (graf č.1), a to i jednotlivě na sledovaných školách (graf č.2), je patrné, že se zvyšujícím se věkem dítěte přibývá také rodičů, kteři eventuelní drogovou nabídku připouští. Přestože jsou patrné výkyvy, zvláště v odbdobí kolem 4. a 5. třídy, je možné říci, že rodiče si tuto možnost většinou uvědomují. Jen škola L.Kynžvart jako by byla mimo nebezpečí (graf č.2). Rodiče možná počítají s tím, že v malém městě je riziko nabídky nižší. Přerušované čáry znázorňují trend obav v závislosti na věku dítěte.
|
 |
|
1b. Mohlo by se Vaše dítě dostat do situace, kdy se rozhodne užít nějakou drogu?
(mimo kávy, čaje, tabáku a alkoholu)
|
Drtivá většina rodičů, bez ohledu na to, ve které třídě a škole jejich ratolest právě je, odpověděla, že jejich dítě se do této situace nedostane (M 93%, Ž 92%). Opět nelze říci, že by ženy byly více přesvědčení než muži, že jejich dítě drogu neužije, spíše naopak
(tabulka č.2).
|
| |
Muži |
Ženy |
| ANO |
7,3%i |
8,1% |
| NE |
92,7%i |
91,9% |
Tato jistota tochu kolísá v různých ročnících a v různých školách ,ale je patrné, že směrem k vyšším ročníkům si jsou rodiče dokonce ještě trochu jistější, než v první třídě (graf č.3).
|
 |
2. Kdo by se měl především věnovat snižování rizika (prevenci), že k užití drogy dojde?
|
Rodiče zde měli určit pořadí jednotlivých institucí podle důležitosti, kterou jim v prevenci přiřazují. Z jednotlivých součtů byl vypočten index průměrné váhy. Většina rodičů největší váhu (důležitost) přiřkla rodině, následovala škola, odborníci, média a potom kamarádi jejich dítěte (tabulka č.3). Mezi odborníky a médii nebyl příliš velký rozdíl - že by rodiče přisuzovali médiím určitou odbornost?
Tabulka č.3
|
| Škola |
Rodiče |
Odborníci |
Média |
Kamarádi |
| 1,3 |
2,3 |
3,3 |
3,7 |
4,3 |
3a. Víte jak se pokusit předcházet užívání drog u Vašeho dítěte?
|
Většina rodičů si myslí, že má dostatek takových informací a to muži (62,7%) i ženy (59,6%). Jedna třetina by informace potřebovala doplnit (muži - 32,6%, ženy - 33,1%) a pouze minimum rodičů říká, že takovéto informace nemá (M 4,7%, Ž 6,1%). Souhrn viz tabulka č.4.
|
| |
Muži |
Ženy |
| Dostatek informací |
62,7%i |
59,6% |
| Potřeboval(a) bych je doplnit |
32,6% |
33,1% |
| Žádné nemám |
4,7% |
6,1% |
Při rozložení podle tříd je patrné, že s přibývajícím věkem dítěte také roste přesvědčení rodičů, že opravdu dostatečně ví jak předcházet případnému zneužití drog. Úměrně tomu se také snižuje potřeba tyto informace získávat, přičemž počet těch, kteří informace nemají je vesměs vyrovnaný, bez ohledu na věk dítěte (graf č.4).
|
 |
3b. Víte jak rozpoznat, jestli je Vaše dítě pod vlivem drog nebo "jen" opilé?
|
Také zde většina rodičů odpověděla, že pozná, je-li dítě pod vlime drog nebo ne, přičemž muži (61,2%) více než ženy (53,1%). Opět přibližně 1/3 mužů i žen by si informace potřebovalo doplnit (M 29,6%, Ž 32,8%) a trochu přibylo těch, kteří by uvedený stav dítěte nerozpoznali (M 9,3%, Ž 11,1%) - tabulka č.5.
|
| |
Muži |
Ženy |
| Dostatek informací |
61,2%i |
53,1% |
| Potřeboval(a) bych je doplnit |
29,6% |
32,8% |
| Žádné nemám |
9,3% |
11,1% |
Při podrobnějším rozložení (graf č.5) je vidět, že na tuto otázku nemá stáří dítěte příliš vliv, snad jen u těch, kdo mají dostatek informací, je přece jen mírné posílení směrem k vyššímu věku dítěte.
|
 |
3c. Víte jak je v okolí Vašeho dítěte rozšířeno užívání drog
|
Na tuto otázku odpovědělo kladně pouze necelá 1/3 mužů (27%) a 1/4 žen (23%). Ostatní potřebují informace doplnit (M 31%, Ž 29%) a většina rodičů, téměř polovina mužů i žen, takové informace nemá (M 41%,Ž 48%) - tabulka č.6.
Tabulka č.6
|
| |
Muži |
Ženy |
| Dostatek informací |
27,3% |
23% |
| Potřeboval(a) bych je doplnit |
31,3% |
28,8% |
| Žádné nemám |
41,4% |
48,2% |
Podrobnější pohled ukázal, že s přibývajícím věkem dítěte stoupá počet těch, kdo mají dost informací a tím zároveň mírně klesá počet rodičů, kteří informace potřebují získávat a kteří žádné nemají (graf č.6). Pro větší přehlednost tento graf uvádím opět v čárové podobě s vyznačeným trendem (přerušované čáry).
|
 |
3d. Víte kde, v případě potřeby, hledat odbornou pomoc?
|
Téměř polovina mužů (48,5%) a žen (44,2%) ví, kde případně hledat pomoc. O něco víc je však těch, kdo potřebují tuto informaci doplnit a nebo neví, kde pomoc hledat (M 51,5%, Ž 46,6%) - tabulka č.7.
Tabulka č.7
|
| |
Muži |
Ženy |
| Dostatek informací |
48,5% |
44,2% |
| Potřeboval(a) bych je doplnit |
35,2% |
28,8% |
| Žádné nemám |
16,3% |
17,8% |
Podrobnější pohled opět ukazuje, že s věkem dětí stoupá počet rodičů, kteří vědí, kde pomoc hledat a klesá počet těch, kteří si je potřebují doplňovat a nebo nemají žádné. Tento trend je, myslím, potěšitelný (graf č.7)
|
 |
4. Kde by chtěli rodiče případně informace získávat?
|
V této otázce měli rodiče, podobně jako v otázce č.2, určit pořadí možností získávání informací tak, jak by jim to nejvíce vyhovovalo. Z jednotlivých součtů byl vytvořen index průměrné váhy, podle kterého bylo možno stanovit pořadí. Rodiče dávají přednost škole, například při setkání s odborníky, před médii a veřejnými akcemi - přednáškami, besedami (tabulka č.8). Muži také o něco více upřednostňovali média. Asi 9% rodičů odpovědělo, že informace získávat vůbec nepotřebují. Dotazovaní měli také možnost napsat ještě jiné způsoby získávání informací. Uvádím některé z nich :
- letáky a plakáty na veřejných prostranstvích a v ordinacích lékařů
střediska pomoci
- odborné publikace
- internet
- policie
- církve
|
| |
Ve škole |
V médiích |
Veřejné přednášky |
| Muži |
1,3% |
2,4% |
2,9% |
| Ženy |
1,2% |
2,5% |
2,9% |
| 5. Uveďte kolik času jste ochoten věnovat získávání informací způsobem, který jste v předchozí otázce označil(a) jako nejvíce vyhovující. |
Jak často?
Celý přehled je uveden níže v tabulce č.9a, z výsledků však vyplývá, že celkově 81% mužů a 83% žen je ochotno svůj čas věnovat dvakrát ročně, třikrát za rok je to 42% mužů, resp. 41% žen a čtyřikrát již jen 1/3 (M 31,9%, Ž 28,5%) rodičů. Vycházím z předpokladu, že ti, kteří byli ochotni přijít čtyřikrát, přijdou určitě alespoň třikrát, resp. dvakrát.
Tabulka č.9a
|
| |
Muži |
Ženy |
| Jednou ročně |
18,6% |
17,3% |
| Dvakrát ročně |
38,6% |
41,2% |
| Třikrát ročně |
10,8% |
13% |
| Čtyřikrát ročně |
31,9% |
28,5% |
S přibývajícím věkem dítěte stoupá počet těch, kdo jsou ochotni věnovat svůj čas čtyřikrát a nebo jednou, ostatní ubývají (graf č.8).
Zdá se, že část rodičů ztrácí ochotu něco se dozvídat a pro většinu je nejpřijatelnější frekvence dvakrát za rok.
|
 |
Jak často?
Je zajímavé, že více jak 1/2 mužů i žen (56%) je ochotna věnovat nějaké informační akci (např. setkání s odborníky) celou hodinu. V součtu to znamená, že alespoň 30 minut času je ochotno dát 84% mužů a 83% žen (tabulka č.9b). Když uvážím, že 30 minut je poměrně ideání délka, kdy ještě člověk udrží pozornost, pak je tato rodičovská ochota příjemné zjištění.
Tabulka č.9b
|
| |
Muži |
Ženy |
| max. 30 minut |
29,2% |
26,6% |
| max. 60 minut |
56% |
56,4% |
| max. 90 minut |
6,9% |
10,2% |
| 120 minut a více |
7,9% |
6,7% |
6. Co považujete za nejdůležitější pro úspěšnou výchovu Vašeho dítěte?
|
V této otevřené otázce padalo mnoho dobrých a důležitých věcí, které jsou podstatné pro úspěšnou výchovu. Uvedu zde jen některé, seřažené podle četnosti výskytu:
- rodinná harmonie, pohoda, porozumění, rodinné zázemí (27%)
- úplná rodina (oba rodiče), fungující vztahy (23%)
- dělat si na dítě čas (10%)
- vzájemná důvěra (9%)
- dobrá vzájemná komunikace (8%)
- vhodní kamarádi
Vyskytly se také poměrně zajímavé názory, například, že nejdůležitější pro úspěšnou výchovu je, aby:
- nebyly žádné drogy
- byla dobrá sociální politika
- dítě poslouchalo rodiče, učitele, bylo hodné, jinak "vařečka"
- se Policie postarala o to, aby se dítě nedostalo do styku s feťáky
|
7. Víte s kým a jak Vaše dítě tráví svůj volný čas?
|
Jak často?
Odpovědi mě překvapily. Rodiče (M 978%, Ž 99%) jsou si neskonale jisti, že o dítěti mají přehled. Směrem k vyšším ročníkům se tato jistota nepatrně snižuje, především v tom, jak dítě tráví svůj volný čas. Jeden můj kolega tento výsledek okomentoval slovy - "vědí houby"! Ale nechci rodičům křivdit. Možná opravdu ví, že dítě je s (nějakými) kamarády (někde) venku (tabulka č.10)
Tabulka č.10
|
| |
1. Třída |
3. Třída |
5. Třída |
6. Třída |
7. Třída |
8 Třída |
| S kým ? |
99,4% |
100% |
97,4% |
98,4% |
99,1% |
98,8% |
| Jak ? |
99,3% |
99,2% |
97,5% |
96,8% |
100% |
95,9% |
Pokusil jsem se rodičovské koníčky soustředit do několika kategorií a zde jsou výsledky, opět řazeny sestupně:
- sportovní aktivity (36%)
- oddychové aktivity a domácí práce (četba, tanec, vaření, kutilství....) 29%
- turistika, cestování, příroda (10%)
- specifické zájmové aktivity ( rybření, kynologie, modelářství, myslivost ...) 8%
- kulturní aktivity ( hudba, zpěv, malování...) 7%
- rodina
- počítače
- vlastní zaměstnání
|
SOCIODEMOGRAFICKÉ CHARAKTERISTIKY
Respondentů celkem: 1252
Pohlaví:
Dotazník vyplnilo celkem 426 mužů (36%) a 766 žen (61,2%) z celkového počtu 1252 dotazníků. Pohlaví neuvedlo 60 dotazovaných (2,8%)
Stav:
Dotazník vyplnilo 993 (82,5%) vdaných nebo ženatých respondentů, rozvedených bylo 15 (1,2%), ovdovělých 18 (1,5%) a svobodných matek bylo 36 (3%).
Vzdělání:
|
| Základní |
114 (9,2%) |
| Učňovské |
414 (34,6%)% |
| Učňovské s maturitou |
49 (4%) |
| Středoškolské |
538 (43,6%) |
| Vysokoškolské |
118 (9,6%) |
Počet dětí:
Respondenti nejčastěji uvádí dvě děti 713 (56,9%), jedno dítě má 334 (26,7%)dotazovaných, tři děti uvádí 146 (11,7%) a čtyři děti 29 (2,3%) dotázaných.
Ostatní charakteristiky:
V současné době žijí ve společné domácnosti:
s manželkou (manželem) 993 (80,3%)
|
OVĚŘOVÁNÍ HYPOTÉZ
1 Ženy budou mít větší obavy než muži v případě nabídky a užití drogy dítětem
Toto tvrzení se nepotvrdilo, spíše se zdá, že naopak muži poněkud více vnímají riziko nabídky než ženy. Jako by byli mírně realističtější. Jinak, je zřetelné, že těsná většina rodičů si uvědomuje, že uskutečnění nabídky drog svému dítěti nemůže příliš ovlivnit. Tím více překvapuje ta menší polovina, které tvrdí opak.
Co se týká rizika užití drogy dítětem, nemůžeme překvapivě o nějakých obavách rodičů vůbec mluvit. Projevilo se zde asi ono známé "našeho dítěte se to netýká". A přitom 3/4 těch, kteří toto tvrdí, nemá informace o tom, v jaké míře se drogy zneužívají v okolí jejich dítěte.
2. U mužů i u žen se obavy budou zvyšovat v závislosti na věku dítěte, resp. na tom, do které třídy chodí. Čím vyšší ročník, tím více budou rodiče připouštět možnost nabídky a užití drog.
V případě nabídky drog se tato hypotéza potvrdila. I když nárůst není nijak plynulý a je v něm mnoho výkyvů, celkově se rodičovský realismus v této věci zvětšuje.
A to i v malé škole v L. Kynžvartu, kde ovšem většina rodičů s nabídkou příliš nepočítá.
V otázce rizika užití drogy dítětem se opět moje hypotéza nepotvrdila. Rodiče jsou si totiž ještě o něco jistější u vyšších ročníků, než u prvňáků, že by jejich dítě drogu neužilo.
Podle výzkumu zneužívání návykových látek mezi dětmi na základních školách v okrese Cheb (Prev-centrum), který byl proveden v roce 1998, totiž nějakou drogu vyzkoušel každý čtvrtý žák devátých tříd. Že by to byly děti té poloviny rodičů, která dotazníky nevyplnila?
3. V otázce prevence přiřadí rodiče největší důležitost rodině.
To se v plné míře potvrdilo. Jsou si vědomi toho, že rodina je nezastupitelná.
4. Ženy více než muži si budou chtít doplňovat své informace o prevenci, příznacích, užívání drog v okolí a o možné pomoci a to opět v závislosti na věku dítěte.
Hypotéza se potvrdila pouze napůl. Potvrdilo se, že ženy mají v uvedených oblastech méně informací než muži (alespoň si to muži myslí, že vědí víc). Největší rozdíly ve vědomostech se projevily v otázce rozpoznání vlivu drog na dítě a rozsahu užívání drog v okolí jejich dítěte. Nejvíce vědomostí oba rodiče vykazovali v otázce prevence v rodině. A jak je patrné z odpovědí na otázku, co je důležité ve výchově (otázka č.6), rodiče opravdu asi ví, v čem prevence v rodině spočívá.
Nepotvrdil se předpoklad, že rodiče budou s přibývajícím věkem dítěte (a teoreticky tedy s přibývajícími starostmi) zjišťovat, že potřebují v drogové problematice více informací.
Spíše se ukázalo, že čím je dítě starší, tím méně rodičů zmíněné informace pořebuje. A to i v otázkách, ve kterých většina z nich přiznává, že infomace nemá (například zneužívání drog v okolí). To může být samozřejmě způsobeno různými příčinami. Buď jsou postupem času jejich požadavky na informace naplňovány (škola, média, odborné publikace apod.), nebo jsou jejich děti (co se drog týče) bezproblémové (nebo se o tom zatím neví) a rodiče si tedy vystačí i s málem informací.
5. Čím starší dítě, tím méně často a kratší dobu budou rodiče ochotni věnovat získávání informací.
Tuto hypotézu jsem u četnosti ani délky získávání informací jednoznačně nepotvrdil. Nejvíce rodičům vyhovuje četnost dvakrát za rok a délka 60 minut.
Zjistil jsem však jiné závislosti. Ten, kdo volil četnost jednou ročně, se méně než ostatní přikláněl k době 60 minut. V části Informovanost (otázky 3a-d) vykazoval také častěji dostatek informací. Kdo zvolil četnost třikrát za rok, byl častěji ochoten strávit získáváním informací dobu až 90 minut. Ten, kdo volil četnost čtyřikrát ročně, byl častěji než ostatní ochoten vydržet až 120 minut. Zároveň všichni, kteří zvolili četnost více než jednou za rok, vykazovali v části Informovanost větší nedostatek informací, než ostatní.
Z toho by mohlo vyplývat, že ten, kdo si je u sebe vědom nedostatku nějakých informací, bude ochoten věnovat víc času k jejich získání.
6. Přehled o náplni volného času dítěte a o tom s kým ho tráví, se bude snižovat se zvyšujícím se věkem dítěte.
Tato hypotéza se potvrdila. Pokles je více zřejmý u náplně volného času. Starší děti rodičům už asi moc často něříkají kam jdou, s kým a co tam budou dělat. Možná proto, že se jich na to rodiče neptají.
Zjištěné závěry se pokusím podrobněji interpretovat a využít v další části této práce.
|
SOUHRN
Vzhledem k tomu, že výběr respondentů nebyl reprezentativní, nelze dělat obecně platné závěry. Přesto se však opatrně o některé pokusím.
1. Téměř polovina rodičů si myslí, že jejich dítěti droga nebude nabídnuta.
2. Většina z nich (včetně těch, kteří nabídku připouští) je přesvědčena, že dítě drogu nezkusí.
Toto přesvědčení se stoupajícím věkem dítěte roste.
3. Většina je přesvědčena, že má dost informací, kterak minimalizovat rizika zneužití drog
jejich dítětem. Přesvědčení se stoupajícím věkem dítěte roste.
4. Většina neví, jaká je situace ve zneužívání drog v okolí jejich dítěte. S přibývajícím věkem dítěte informovanost roste.
5. Většina deklaruje svou ochotu přijít dvakrát ročně na 60 minut do školy svého dítěte
a získávat tam potřebné informace, např. při setkání s odborníky.
6. S přibývajícím věkem dítěte se mění ochota rodičů informace získávat
|
K částečnému a samozřejmě neúplnému mapování preventivních aktivit směrovaných na rodiče jsem se rozhodl využít komunikační prostředek současnosti - internet. Rozeslal jsem stejnou otázku různým zařízením v České republice, které pracují v primární, sekundární a terciální prevenci zneužívání návykových látek.
Otázka zněla:
Zajímalo by mě, jestli jste zkoušeli dělat nějaké programy pro rodiče. ať už např. vzdělávací pořady nebo akce pro rodiče i s dětmi. Prostě něco, kdy jste se snažili do procesu prevence zatahnout i rodiče. Jestliže jste se o něco podobného pokoušeli, mohli by jste mi, prosím, odpovědět na několik otázek?
1. Jaká to byla akce (tozn. program, prostředí apod.)?
2. Jaká byla účast a ohlas?
3. Jakou jste dělali propagaci?
Většina z oslovených odpověděla, že preventivní aktivity směrem k rodičům nevyvíjí
a) protože pracují pouze se závislými či problémovými uživateli a teprve pak s jejich rodiči
b) protože na různé pokusy o oslovení rodiče v minulosti nereagovali
Některá zařízení se ale se svými zkušenostmi ochotně podělila.
LOCUS - Liberec
Opakovaně jsme se pokoušeli oslovit rodiče a nabídnout jim "něco " o drogách a vůbec o pochopení potřeb dospívajících, ale dost marně, není o to zájem. Rodiče přicházejí až v době, když už mají nějaký problém. První naše snaha zapojit rodiče byla a je stále v rámci dnu duševního zdraví. Inzerujeme to hodně ve společných letácích, ale taky
v rádiich, po školách i na plakátech ve měste, ale zpravidla přijdou pouze naši klienti. Nejschůdnejší cesta k rodičum je přes školu a jak jsme zjistili taky přes rodiče, kteří mají hodně malé děti - školkové. Sem tam nás pozvou na třídní schůzky na nějaké povídání. Tam se s rodiči setkáváme, ale zpravidla zase s těmi, kteří mají o děti zájem a kteří to tudíž nejméně potřebují. Uvažujeme, jak rodice oslovit dost často, ale asi to chce čas. A to v tom smyslu, až bude všeobecně tolik problémů s užíváním drog, že rodice sami pocítí potřebu se nějak vzdělat. Uvažovali jsme například o spolupráci s romským komunitním centrem, ale rodiče neprojevili žádný zájem o něco s bílými. Nadějné vidím spolupracovat s kontaktními osobami v jednotlivých menších městech nebo obcích a také uspořádat něco o drogách v rámci jiného programu než speciálním programu o drogách. Jediným úspěšným programem, na kterém se zúčastnil velký počet rodiču, byl program, který připravila obec Lomnice nad Popelkou pro své občany v místní restauraci. Pravděpodobne v malých městech je šance oslovit a nalákat lidi větší. Na malém městě mají lidé větší potřebu se sdružovat a být spolu. takže z nedostatku jiných příležitostí se rádi účastní všech společných aktivit.
Havlíčkův Brod - K-centrum
V letošním roce jsme rozjeli primární prevenci na školách, jejíž soucástí byli i besedy pro rodiče. Byly však nárazové, vetšinou na požádání školy, nebo města. Pokud se odehrávaly v rámci rodičovského sdružení, byl poměrně velký zájem i účast, rodiče se hodne ptali, témata besed se týkala zejména:
- co mám dělat, když zjistím, že díte bere drogy, jak to poznám, škodlivosti drog, marihuana, škola a drogy atd.
Pokud byly besedy dělány na zakázku měst, v kulturních domech, nebo tělocvičnách, účast byla velmi malá. V príštím školním roce bychom chtěli rodice zapojit systematičtěji do primární prevence. Z našich zkušeností vyplývá velmi malá informovanost rodičů o této problematice a stále ješte přetrvává mnoho mýtů.
PREV - Centrum Praha
V rámci dlouhodobého programu primární prevence pořádáme seminaře pro rodiče, které si ve většině případech objedná škola. Konají se většinou na půdě školy v čase před nebo po třídních schůzkách. Témata jsou různá - obecný úvod do drogové problematiky, děti a drogy, způsoby řešeni modelových situací, nabídka spolupráce při řešení problému...Celý seminář trvá zhruba hodinu až hodinu a půl, záleží na dohodě se školou, případně rodičovskou radou dané školy. Seminaře pro rodice pořádáme čtvrtým rokem. Zpočátku byl zájem ze strany rodičů velmi malý (zřejme z důvodu-nám se to stát nemůže), v posledni dobe se ale zájem zvyšuje, zvláště v případech, kdy se na oslovování rodičů aktivně zapojí i škola.
K-centrum Domus
Akce zaměřené výhradně na rodiče vpodstatě neděláme. Asi v pěti případech nás pozvali na školy, abychom sdělili základní informace rodičům, většinou v rámci rodičovských schůzek. Nastaly dva případy:
- byla-li účast dobrovolná přišlo 3 - 5 lidí, a ješte ti, kterí to vlastně nepotřebovali, jak vyplynulo z diskuse,
- anebo jsem byl pozván přímo do třídy v pruběhu schůzky, takže účast na akci byla "povinná".
Nedělal jsem si jiné ambice než podat rodičům základní informaci (jak poznat případné užívání drog a jak se v takovém případe zachovat).
Myslím si, že skupina "rodičů" je drogovou osvětou nejméně ovliněná a zasažená a je třeba k nim informace dostat. Hodně to naráží na jejich postoj "našeho dítěte se to netýká", prípadně na tradiční postoj vševědoucí rodičovské generace, která už nepotřebuje nějaké nalejvárny.
Klub Hurá kamrád - Pardubice
Několikrát jsme se snažili vyvinout aktivitu směrem k rodičům, protože to je zřejmě spolu s učiteli nejneinformovanější skupina, setkali jsme se ale s naprostým nezájmem (v jedné ZŠ byla rodičům nabídnuta schůzka, na kterou přišlo asi 8 lidí, všichni to byli učitelé a styděli se za to, že žádný z rodičů nepřišel). Tři základní školy nás požádaly o přednášku pro učitele, dohodli jsme se, že to bude dobrovolná akce, zúčastnila se vždy zhruba polovina učitelského sboru. Na všech propagačních akcích a výstavách Klubu hurá kamarád máme informační centrum pro mládež i rodiče, nutno říci, že se tato nabídka příliš nevyužívá (domnívám se, že pokud rodiče nemají aktuální potřebu, problematika drog je nezajímá, pokud se jich dotýká, často se stydí a proto raději přijdou anonymně do zařízení, jakým je např AD centrum).
Preventivnmí a krizové centrum ARX - OÚSS - Jablonec nad Nisou
Veřejné besedy pro rodiče jsme organizovali v prostorách našeho centra. Besedy se týkaly jak samotné činnosti (nabídky) centra ARX, tak přímo problematiky drog, sekt, rasismu apod. Setkaly se však s minimálním ohlasem a minimální, prakticky nulovou návštěvností, a to i přes to, že pozvánky byly občanům Jablonce přímo vhazovány do schránek a také byly několikráte otisknuty v místních (okresních) novinách. V posledních dvou letech jsme navázali úzkou spolupráci s několika základními a středními školami a jsme zváni na třídní schůzky rodičů. Informujeme je (velmi stručně) o nebezpečí drog, snažíme se jim vysvětlit, jakých příznaků by si u svých dětí měli všímat, jakých chyb se vyvarovat. Z těchto setkání máme tu zkušenost, že až do tohoto kontaktu s námi si většina rodičů nebezpečí (drog) vůbec neuvědomila, zaujmula stanovisko, že jejich "slušné a normální rodiny se to přeci netýká". O tomto nešťastném, ale velmi rozšířeném přístupu svědčí i fakt, že pokud jsou rodiče na setkání s námi pozváni před samotnými třídními schůzkami, dostaví se v minimálním počtu. Pokud ale do průběhu schůzek vstoupíme bez jejich předchozího vědomí, a tudíž je přítomna většina rodičů, mají množství dotazů, živě se zajímají o tuto problematiku, žádají kontakt na naše zařízení apod. Po dohodě s řediteli škol vstupujeme tedy na třídní schůzky bez ohlášení - paradoxně je to, bohužel jediná forma, jak se nakontaktovat na rodičovskou veřejnost.
Jelikož jsme si vědomi potřebnosti komunikace s rodiči, máme v okresních novinách již více než rok pravidelnou rubriku, ve které nejenom upozorňujeme na naše aktivity, ale také podrobně upozorňujeme na nebezpečí všech zmiňovaných sociálně patologických jevů. Tuto rubriku také otiskujeme ve zpravodajích místních menších měst, náležejících k okresu Jablonec nad Nisou. Je s podivem, že i v případě např. několikadenních výjezdů s dětmi ze sociálně slabých či patologických rodin, které organizujeme, je zájem ze strany rodičů minimální. Děti musí před odjezdem odevzdat souhlas rodičů s účastí dítěte na výjezdu, ale velmi malý počet rodičů se osobně, či alespoň telefonicky, přijde zeptat a podívat, s kým vlastně jeho dítě odjíždí na několik dní pryč.
Tolik tedy zkušenosti pracovníků v prevenci.
|
Jedná se o projekt Ministerstva školství, který se, kromě jiného, snaží o maximální spolupráci rodiny a školy (podrobnosti na http:// www.brana.cz/zdrskola). Do tohoto projektu je zařazena také
2. Mateřská škola v Chebu, která kromě pravidelných besídek pro rodiče (vánoce apod..) také organizovala opékání vuřtů rodičů a dětí na závěr školního roku (ve večerních hodinách) a děti tuto noc dokonce ve školce mohli spát. Jindy paní ředitelka pozvala na přednášku pro rodiče psycholožku z Pedagogicko-psychologické poradny.
Tento malý přehled myslím vystihuje velmi špatnou oslovitelnost té části naší populace, která se nazývá "rodiče". Přesto se dají vystopovat některé okamžiky, které přispívají k větší pravděpodobnosti, že se k rodičům prevence dostane. Pokusím se je shrnout a doplnit další části této práce. |
Nikdy neexistuje pouze jeden důvod, proč mladí lidé začnou zneužívat nějakou návykovou látku nebo proč u nich dojde k chování, které se vymyká rámci hodnot, které naše společnost akceptuje. Některé okolnosti posilují rizika takového chování, některé je minimalizují. Týkají se samotné osobnosti dítěte, rodiny, školy, vrstevníků, životního prostředí nebo širší společnosti. Netroufám si absolutně vymezit, které z těchto okolností dítě nejvíce ovlivňuje, spíše je možné, že se míra vlivu v průběhu času mění.
Zhruba do 3 let věku dítěte je to především rodina. Pokud jde dítě do školky, přidávají se ještě vrstevníci a učitelé, což potrvá vlastně po celopu dobu studia. Někdy s nástupem do základní školy vstupuje do hry postupně širší společnost, zprostředkovávaná především médii. Stále více také dítě vnímá životní prostředí, to znamená své bezprostřední okolí, jak v něm žijí ostatní dospělí, jak se chovají k ostatním apod.
Rodina tedy už není na dítě "sama". A čím méně je funkční, tím více vlivu ztrácí. Rodina by měla být "primární skupinou", ve které dítě najde uspokojení svých potřeb (náležení, lásky, bezpečí, příjetí..). Měla by být, ale někdy není. Dítě pak své primární potřeby uspokojuje jinde. Například v partě experimentujících vrstevníků.
Podle doc. Hermochové tak rodina někdy má pro dítě negativní valenci , kdežto přijímající a chápající parta představuje pozitivní valenci. Cílem prevence by tedy mohlo být nabídnout dětem něco jiného, než je riziková parta, ovšem to něco by pro dítě muselo mít onu pozitivní *1 valenci.
1 Valenci bych definoval zjednodušeně jako přitažlivost nebo jako schopnost být přitažlivý
A o to se současná prevence určitě snaží. Vznikají dětské kluby, dětem se nabízí různé volnočasové aktivity. Ve školách probíhá výcvik psycho-sociálních dovedností a to, pokud možno, už od nižších ročníků. V ideálním případě dítě ukončí základní školu, aniž by s drogou experimentovalo. Ale získané dovednosti je potřeba potvrzovat. Pokud v době ukončení základní školy nebude primární skupinou rodina, ale například vrstevníci (ze třídy, z klubu, ze skauta ..), byť s pozitivní valencí a nerizikovým jednáním, kdo se jí (primární skupinou) stane potom? Po skončení základní školy se přece ledacos mění - vrstevníci, zájmové aktivity i časové možnosti dítěte. Je-li dítě sociálně dovedné, znamená to, že už nepotřebuje žádnou primární skupinu pro uspokojení svých potřeb? Nebo si ji, díky svým dovednostem, umí lépe vybrat? V každém případě přechod z jedné skupiny do druhé přináši rizika. A právě rodina by (nejen) v tomto čase mohla sehrávat důležitou úlohu. Kdyby fungovala.
A tak se oklikou opět dostávám k tomu, co není žádnou novinkou pod sluncem, že stojí za to dělat všechno proto, aby právě rodina byla místem s pozitivní valencí, místem, kde dítě nachází naplnění svých potřeb.
|
Do školy proto, že tomuto místu dávají rodiče přednost před ostatními možnostmi. Z výše uvedeného internetového průzkumu jsem vyrozuměl, že různé organizace v prevenci závislostí se snaží (nebo jsou školou zváni) oslovovat rodiče asi tak od šestých tříd výše
(v tom lepším případě). A je to logické. Dítě se pomalu dostává do puberty a bylo by dobré, aby rodiče o drogách něco věděli, jinak nemohou být rovnocennými partnery do diskuse
s dítětem. Je také snaha sdělit jim něco o tom, co dělat, když drogy, nebo věci související,
u dítěte najdou.. Jenže rodiče nepřicházejí. Nebo tam přijdou ti (jak máme ve zvyku říkat), kteří to nejméně potřebují. Kdo ví? V každém případě z průzkumu rodičovských postojů
(viz začátek Praktické části) a internetového průzkumu se nabízí některé myšlenky, proč rodiče nechodí:
- rodiče si myslí, že drogy se jejich ratolestí netýkají
- tvrdí, že mají dost informací o tom co dělat, aby si jejich děti s drogou nezačali (proto jsou
si asi tak jistí - viz bod č.1)
- čím déle je dítě ve škole, tím více informací mají (proto o ně asi je menší zájem)
- jsou přesvědčení, že mají o dítěti přehled (takže by asi věděli, kdyby něco)
Jejich jistota ukazuje na vysokou důvěru ve své děti (nebo ve svoji výchovu?). Především ale na velkou neznalost reálné situace *2. Nejdůležitější tedy asi bude pokusit se jim postupně zprostředkovat pohled na tuto realitu. Potom je možná šance, že by trochu znejistěli a pocítili potřebu nějaké informace získávat
Jenže, začínat rodičům něco sdělovat ve vyšších ročnících, se mi jeví jako zmeškaný vlak. Šest let chodí dítě do školy, kam jeho rodiče přijdou možná na rodičovské kroužky několikrát za rok. A pak po nich chceme něco navíc. Ještě k tomu něco, o čem jsou přesvědčení, že nepotřebují.
1 Hermochová S., Člověk ve skupině, přednáška na kurzu CŽV 9809, 2000, nepublikováno.
2 Na chebsku každý čtvrtý žák 9. třídy experimenuje (Průzkum zneužívání návykových látek, Prev-Centrum Cheb
Možná by bylo dobré naučit rodiče chodit do školy. A to od první třídy. Předpokládám, že když jde dítě do první třídy, jsou rodiče přeci jen více ochotní se školou spolupracovat, než později. Jako účelné se jeví sdělovat jim potřebné informace při rodičovských schůzkách. Škola může nabízet jakési, nazvěme to honosně, pedagogicko psychologické semináře pro rodiče (Hajný, 1999). V první třídě asi nebude nutné mluvit
o drogách, ale najde se mnoho jiných vhodných témat. Podrobněji se o nich zmíním později. Mám naději, že když si rodiče budou zvykat hned od začátku na to, že při rodičovské schůzce budou mít krátkou besedu z různými odborníky na nejrůznější témata, budou ochotnější ve vyšších ročnících přijímat informace, které vidíme jako důležité. Jednak proto, že už budou vidět drogovou situaci trochu reálněji a také snad proto, že to bude pro ně samotné přínosem. Snad.
Podle výsledků dotazníkového šetření by většině vyhovovaly dvě "informační" akce za rok, maximálně v délce 60 minut. Jedná se o akce mimo třídní schůzky. Je to jistě optimistické a hezky se to čte, nicméně dotazník unese ledacos.
Ale jestliže rodiče deklarovali svou ochotu přijít do školy na samostatné setkání s odborníky, je předpoklad, že o něco ochotněji budou takováto setkání snášet v rámci třídních schůzek a v délce maximálně 15 - 20 minut.
|
Nejdůležitější asi bude, aby témata byla aktuální. V první třídě se tedy nemusí mluvit o drogách, ale o tom, jaké změny přináší vstup dítěte do školy pro něj i pro rodiče. Jak se
s ním učit apod. Ve čtvrté třídě přibyde dítěti učitelů, rodiče se mohou na změnu připravit.
Možná témata jsem rozdělil pracovně do čtyř částí.
1. Vzájemná komunikace
2. Výchova
3. Jsem rodič a partner
4. Informace
ad.1 Vzájemná komunikace
- Nemám vás rád - co tím dítě myslí?
- Co dítě může přečíst v našem obličeji?
- Jak sdělovat kritiku
- Jak mluvit o citlivých věcech
- Jak nemanipulovat s dítětem
- Pochvala a ocenění
ad.2 Výchova
- Přísnost, důslednost, hranice, trestání, omluva
- Odpovědnost - nést následky svého chování (rodiče i děti)
- Co je pro dítě důležité z jeho pohledu (dvacatero vzkazů rodičům od jejich dětí-příloha č.2)
- Láska bez podmínek
- Čeho si na nás dítě všímá - rodičovský příklad
- 1. třída - něco se změnilo
- Jak dítěti projevovat lásku tak, aby to poznalo
- Jak (ne)zvládnout pubertu
- Posilování nebo ubíjení sebedůvěry
- Další dítě v rodině
- Přibyde učitelů - co na to Vaše dítě?
Ad.3 Jsem rodič a partner
- Jak budovat svůj image před dítětem aneb nemusím být dokonalý
- Jak rozpoznat na co dítě má (vlohy, nadání) a co ho opravdu baví
- Cena za rodičovství (jde to samo nebo je to dřina?)
- Partnerské vztahy - co před dětmi neschováme, co neunese atd..
- Jak nebrat prášky, když jsem z dítěte na prášky (stres)
- (Ne)vážíme si zdraví - jak to vidí děti?
- Učíme se s dítětem
- Rizikové chování rodičů
Ad.4 Informace
- Policie - trestná činnost dětí (i ze "slušných rodin")
- Co dělat, když se dítě zraní o nalezenou jehlu
- Představení existujících volnočasových aktivit
- Drogové minimum - jak poznat, že se něco děje, když se zatím nic neděje
- Našli jsme u něj cigarety - co stím?
- Situace ve zneužívání drog ve městě
- Co dělat, když dítě v drogovém problému odmítá pomoc?
- Beseda s rodiči dítěte s problémem (drogy, kouření, záškoláctví)
- Kde hledat odbornou pomoc
Toto je samozřejmě jen orientační členění témat. Jsou-li rodičovské schůzky čtyři ročně, může být pokaždé téma z jiné části.
Nyní vyvstává otázka, kdože by měl s rodiči besedovat? Oslovil jsem několik odborníků, kteří by připadali v úvahu a především, jsou přímo z Chebu. Jedná se o dětskou psycholožku a psychiatra, psychologa z poradny pro mezilidské vztahy a psycholožku
z Pedagogucko-psychologické poradny. Další, kteří by se mohli zapojit při specifických tématech jsou pracovníci Policie, krizového centra, preventivního centra, Okresní hygienické stanice atd. Celé by to mělo ještě jeden význam - snad by se lidé přestali bát psychologů, psychiatrů, poraden a krizových center. Možná by pak víc ocenili třeba práci Policie nebo dobrovolníků v prevenci.
|
Bylo by hezké, kdyby to fungovalo výše popsaným způsobem, ale třídní schůzky jsou, jak jsem se již zmínil, maximálně čtyřikrát do roka. V současné situaci by to nebylo sice málo, ale můžeme vyzkoušet ještě něco.
Skoro v každé škole děti pořádají například vánoční (velikonoční) besídku, zahájení a ukončení školního roku apod. Proč nezkusit pozvat také rodiče. Děti by si připravili pod vedením učitele nějaký program, který rodičům předvedou. Každý z nás známe pocity hrdosti, když takto vidíme své dítě (rodič i učitel). To jsou přinejmenším další dvě setkání rodičů a školy za školní rok a další malé kroky rodičů směrem ke svým dětem.
Podobně se dají organizovat sportovní olympiády, turnaje apod. Například volejbalový (fotbalový, basketbalový...) zápas dětí proti rodičům (samozřejmě přiměřeně věku), dětí proti učitelům i učitelů proti rodičům.
Na podzim je vhodný čas na drakiádu se vším co k ní patří (soutěž o nejlepší výtvor, nejvyšší vzlet apod.). Při průběhu akce mohou starší studenti pomáhat mladším.
Studenti prvního ročníku vysokých škol mívají společné soustředění před začátkem semestru. Takový společný půldenní výlet rodičů, dětí a učitele (učitelů) nejbližší víkend po zahájení první třídy se mi jeví jako výborný způsob, jak se poznat navzájem.
Nápadů může být samozřejmě spousta, ale všechny mají společný námět. Být spolu. S dítětem, se školou (reprezentovanou nejlépe třídním učitelem). Vědět o sobě, neformálně se znát, spolu pracovat (Hajný, 1999).
Všechny takovéto aktivity mají samozřejmě minimálně jedno úskalí - čas. Tentokrát myslím čas učitelů. Aby se toho všeho mohli zůčastňovat i rodiče, musí se to odehrávat odpoledne nebo o víkendech. Zaplatí to někdo učitelům? Asi ne. Mají dostatek motivace dělat to zdarma? Asi ne. Zmíněné společné aktivity rodiny a školy by sice mohl (a zpočátku by to asi bylo dobré) organizovat někdo zvenku (občanské sdružení, krizové centrum apod...), ale spojení rodič - učitel jeho dítěte vidím jako natolik důležité a špatně nahraditelné, že se k tomu příliš nepřikláním. Tím se také dostáváme k dalšímu velkému úkolu (problému) - jak dostat učitele do mimozaměstnaneckých aktivit. Podle zkušeností PhDr. Martina Hajného ze střediska Alternativa Praha, oddělení M.O.S.T., však vnímají učitelé podobné akce jako nadstandartní nárok na sebe. Díky tomu se asi ochota učitelů v jednotlivých školách bude lišit. Ale když už se někdo ochotný najde, bylo by dobré ho motivovat také k tomu, aby do výše jmenovaných mimoškolních aktivit v nejvyšší možné míře zapojil také svého životního pratnera (jako prevenci partnerských problémů ve vlastním vztahu).
Pokusím se, na závěr, heslovitě shrnout několik základních myšlenek, které by mohly přispět k většímu zapojení rodičů do procesu prevence.
1. Zvát odborníky na besedy s různými tématy, které by se odehrávaly v rámci
rodičovských schůzek. Maximální délka besedy 15-20 minut.
2. Besedy organizovat již od první třídy, od první rodičovské schůzky tak, aby je rodiče
brali jako nedílnou součást schůzek.
3. Školní rok v první třídě (a případně každý další) zahájit společným výletem (nebo jinou
společnou akcí) rodičů, dětí a učitelů (nejbližší víkend).
4. Organizovat vánoční (a jiné) besídky, ukončení školního roku, sportovní nebo jiné
aktivity s cílem, aby rodiče, žáci a učitelé mohli program trávit spolu.
5. Ke všem těmto aktivitám získat učitele (ředitele), především na prvním stupni.
6. Povzbuzovat pedagogický sbor k větší otevřenosti školy jejím uživatelům (žákům)
a k těm, kdo provoz školy platí (rodičům).
7. Na začátku školní docházky, při úvodním pohovoru učitele a rodičů, toto všechno rodičům říct. |
ZÁVĚR PRAKTICKÉ ČÁSTI
Hledání nejvhodnějších forem oslovení rodičů je dlouhodobou záležitostí. Rodiče jsou samozřejmě jen jedním faktorem, na kterém je potřeba pracovat. Tato seminární práce se zamýšlí pouze nad jedním střípkem v mozaice prevence. Je to vlastně jakýsi návrh strategie, který samozřejmě neřeší praktické problémy, které se mohou vyskytnout. Přesto budu rád, když do této mozaiky zapadne.
Výše popsané aktivity naše občanské sdružení Mosty v Chebu zkušebně rozběhne na 5. základní škole v Chebu ve školním roce 2001/2002. To, jak se nám to daří, můžete sledovat na http://mostycheb.hyperlink.cz v části Vstříc rodině.
|
Seznam použité literatury
BIBLE: Ekumenický překlad. Praha, Biblická společnost 1990.
CRABB, L.: Osobnost člověka. Praha, Návrat domů 1995.
CRABB, L.: Skutečná změna je možná, jestliže začneš uvnitř. Praha, Návrat domů 1993.
DOLEŽAL, J.Marihuana. Praha, Votobia 1997.
DRAPELA, J.V.:Přehled teorií osobnosti. Praha, Portál 1997
HAJNÝ, M.: Drogový problém versus rodina. Praha, Votobia 1999.
LENCZ, L.: Metodický materiál III k predmetu etická výchova. Bratislava,
Metodické centrum 1995.
MATOUŠEK, O.: Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha, Slon 1993.
McDOWELL, J.: Hodnota člověka. Praha, Návrat domů 1999.
MOŽNÝ, I.: Moderní rodina. Brno, Blok 1990.
NEŠPOR, K.: Jak pomoci dětem odmítat alkohol a drogy aneb prevence v rodině.
Praha, IDEA 1996.
NEŠPOR, K.: Jak předcházet problémům s návykovými látkami na základních a středních školách. Praha, Sportpropag 1996.
NOVOTNÁ,V.: Sborník z V. konference sociálních pracovníků k rodinné problematice. Praha, MPSV 1995.
NOVOTNÝ, A.: Biblický slovník. Praha, Kalich 1992.
PRESL, J.: Drogová závislost. Může být ohroženo i Vaše dítě? Praha, Maxdorf 1995.
SINGLY, F.: Sociologie současné rodiny. Praha, Portál 1999.
|
|
